Fareed Zakaria: Svoboda, stará a nová
Přirozeně je příliš velkým zjednodušením vytrhnout jedinou událost a označit ji za počátek složitého historického jevu, v tomto případě vývoje svobody. Příběh ale někde začínat musí a vzestup křesťanské církve je podle mého názoru první důležitou příčinou svobody na Západě – a tudíž i na světě. Skutečnost, že na Západě vznikla svoboda celá staletí před demokracií, je ústředním tématem této kapitoly. To svoboda vedla k demokracii, a ne naopak. Poukazuje na to také paradox, který do našeho popisu neoddělitelně patří: přestože strukturální důvody byly hlubší, svoboda se na Západě zrodila především z dlouhé řady mocenských střetů. Důsledky těchto bojů – mezi církví a státem, šlechtou a panovníkem, protestanty a katolíky, podnikateli a státem – se staly součástí tkaniva západního života a vytvářely stále větší tlak na svobodu jednotlivce zejména v Anglii a poté i ve Spojených státech.
Někdo by mohl proti důrazu kladenému na roli křesťanské církve postavit tezi, že kolébkou svobody bylo antické Řecko. Připomněl by slavnou Periklovu pohřební řeč, pronesenou v roce 431 před Kristem, a strhující obraz Atén té doby, města svobody, demokracie a občanské rovnosti. Po většinu 19. století se na britských a německých univerzitách soudilo, že k nejrozsáhlejšímu rozkvětu všeho, čeho lidstvo do té doby dosáhlo, došlo v řeckých městských státech zhruba v 5. století před Kristem. (O studiu starověkého Řecka a Říma se v Oxfordu a Cambridgi dnes hovorově mluví jako o studiu “velikánů”.) Viktoriánská posedlost Řeckem byla však zčásti dílem fantazie. Starověké Řecko bylo, pokud šlo o kulturu, výjimečné a filozofie, věda a literatura té doby byly skvělé. Zrodila se tu i demokracie a některé představy s ní související, ale uplatňovaly se jen v několika malých městských státech a nanejvýš tak sto let; s makedonskou invazí v roce 338 před Kristem se vytratily. Než se řecký experiment stal pro demokraty inspirací, muselo uplynout mnohem víc než tisíc let, a po všech staletích, jež je od oné doby dělí, už po něm v evropské politice nezůstaly žádné faktické ani institucionální stopy.
Řecko dokonce není ani místem, kde se zrodila svoboda v moderním smyslu. Svoboda v dnešním světě je především svoboda jednotlivce od svévole moci, jež po větší část dějin znamenala brutální moc státu. Předpokládá určitá základní lidská práva, jako je svoboda slova, shromažďování, vyznání a právo na spravedlivý soud. Jak vysvětlil osvícenecký filozof Benjamin Constant, svoboda znamenala v antice něco jiného: totiž to, že každý (přesněji každý občan mužského pohlaví) má právo podílet se na vládě. V zákonodárném sboru obvykle sloužili bud všichni občané, nebo v případě, že to nebylo praktické, byli členové vybráni losem, podobně jako se dnes sestavují americké
poroty. Shromáždění lidu měla ve starověkém Řecku neomezenou moc. Práva jednotlivce nebyla ani teoreticky nedotknutelná, ani fakticky ochraňovaná. Řecká demokracie často znamenala, slovy Benjamina Constanta, “že se jednotlivec podřídí autoritě společenství”. Nezapomínejme, že v Aténách ve 4 . století před Kristem, o nichž se říká, že v nich demokracie nalezla svou pravou podobu, poslalo shromáždění lidu demokratickou volbou na smrt největšího filozofa své doby. Sokratova poprava byla naprosto demokratická, neby la však liberální. Stejně jako se řecké kořeny západní svobody silně přeceňují, vliv Říma je přehlížen. Když Herodotos napsal, že Řekové jsou “svobodní lidé”, měl na my sli, že nejsou otroky v područí cizích dobyvatelů ani nejsou ovládáni cizí mocí – dnes bychom to vyjádřili slovem “nezávislost” nebo “sebeurčení”. (Podle takovéto definice jsou i Severokorejci svobodní lidé.) Římané zdůrazňovali jiný aspekt svobody : to, že všichni občané mají být před zákonem posuzováni podle stejných měřítek. Takovéto pojetí svobody je modernímu západnímu chápání mnohem bližší a latinské slovo libertas je kořenem mnoha dnešních pojmů. I když Řekové dali světu filozofii, literaturu, poezii a umění, Řím nám odkázal vládu práva a počátky omezování vládní moci. Římská republika s dělenou vládou (do tří větví), s volbami jejích činitelů na omezenou dobu a s důrazem na rovnost před zákonem se od té doby stala pro další vlády modelem; zřejmě nejvíc si toho byli vědomi zakladatelé republiky v Americe. Pojetí politiky i pojmy z časů starověkého Říma se udržely v západním světě dodnes: senát, republika, ústava, prefektura. Západní právo je rovněž plné odkazů na právo římské a do počátku 20. století se právníci dokonce neobešli bez znalosti latiny. Většina stále platných zákonů upravujících smlouvy, vlastnictví, odpovědnost, hanobení osobnosti, dědictví, pozemky a procesní pravidla dokazování jsou variacemi na římské motivy. Herbert Asquith, talentovaný amatérský odbor- ník na antiku a ministerský předseda Velké Británie, tvrdil, že vůbec největším darem Říma bylo, že “položil základy právní vědy, rozvinul ji a systematizoval”.
Římské právo však mělo jednu ohromnou mezeru praktického rázu, protože se nevytahovalo na vládnoucí třídu, a to zejména v 1. století po Kristu, kdy republika degenerovala v monarchii. Císařové jako Nero, Vitellius nebo Galba zcela běžně vynášeli rozsudky smrti bez soudu,
plenili soukromé domy i chrámy, znásilňovali poddané a vraždili je. Caligula se proslavil tím, že ze svého koně udělal senátora, čímž pravděpodobně znectil ducha tohoto kdysi vznešeného sboru, když už ne jeho literu.
Tradice práva, za římské republiky tak pečlivě budovaná, se v dekadenci dsařství rozpadla. Upadek Ríma přinesl poučení, že pokud má vláda zákona vydržet, potřebuje víc než dobré úmysly vládců, neboť jak vládci, tak úmysly se mohou měnit. Je třeba, aby uvnitř státu fungovaly
instituce, jejichž účinnost na státu nezávisí. (…)
(Fareed Zakaria: Budoucnost Svobody. Prel. J. Veis. Academia, Praha 2005, s. 37-40)
