Anthony Giddens: ETNICITA A RASA

V mnoha částech světa dnes dochází ke konfliktům mezi různými
kulturami a etnickými skupinami. Některé z nich mají za následek
hlubokou nevraživost a hrůzná krveprolití. Etnicky motivované
války se v nedávné době odehrály v Bosně a Hercegovině, v Etiopii
a v kavkazských republikách bývalého Sovětského svazu (Gruzie,
Arménie, Ázerbajdžán).
Jinými oblastmi světa se valí laviny uprchlíků a přistěhovalců,
kteří prchají před těmito konflikty, anebo chtějí uniknout
chudobě a hledají šanci na lepší život. V zemích, kde nacházejí
útočiště, se často setkávají s nepřátelským přijetím od lidí,
jejichž předkové byli sami před pouhými několika generacemi
v postavení přistěhovalců.
S takovou situací se setkává například mnoho těch, kdo se stěhují
do USA. Spojené státy jsou po kulturní stránce nejrůznorodější
společností na světě: původní obyvatelé, američtí Indiáni, tvoří
méně než jedno procento současné americké populace. Také v zemích
západní Evropy se však pomalu objevuje téměř stejně pestrá
směsice kultur. Prvními – a donedávna převažujícími – migranty do
Severní Ameriky byli samozřejmě právě Evropané. Dnes je však sama
Západní Evropa cílem legální i nelegální migrace z východní
Evropy, Afriky, Blízkého východu a Asie. Migrace přináší Evropě
mnohá dilemata, konflikty a střety, ale i nové příležitosti a
výhody, které jsou už dlouho typické pro Spojené státy.
Současná Evropa se stává daleko více etnicky heterogenní, než
tomu bylo kdy v minulosti.
ETNICITA

Pojem etnicita označuje kulturní praktiky a názory určité skupiny
lidí, které ji odlišují od ostatních. Příslušníci takové skupiny
se považují za kulturně rozdílné od jiných skupin ve společnosti
a ta je tak rovněž vnímá. Existuje řada charakteristik, jimiž se
etnické skupiny mohou vzájemně odlišovat; nejčastěji však jde
o jazyk, dějiny, původ (ať již skutečný nebo domnělý),
náboženství a styl oblékání nebo zdobení. Zdálo by se skoro
zbytečné zdůrazňovat, že etnické rozdíly jsou vždy naučené –
dokud si ovšem nevzpomeneme, jak často byly některé etnické
skupiny považovány za “předurčené k vládnutí”, anebo naopak za
neinteligentní, vrozeně líné a podobně.
Mnohé společnosti v současném světě jsou pluralitní: vyskytuje se
v nich několik velkých etnických skupin, které společně vytvářejí
jeden politický a ekonomický celek, ale přitom jsou vzájemně
odděleny. Pluralitní charakter má nejen většina vyspělých
průmyslových zemí, ale také postkoloniální státy – politické
útvary, které vznikly na základě hranic uměle stanovených
kolonizátory a sjednotily tak pod jednou střechou řadu již
existujících kultur. (…)
Etnické rozdíly jsou jen zřídka “neutrální”. Mnohdy jsou spojeny
s výraznou majetkovou a mocenskou nerovností i se vzájemným
antagonismem mezi jednotlivými skupinami. (…)

Menšiny
V sociologii se často používá pojem menšina nebo menšinové
etnikum, který není založen pouze na číslech. Menšin ve
statistickém smyslu je spousta, například všichni zrzaví nebo
osoby vážící nad sto kilogramů; nejde však o menšiny
v sociologickém smyslu. Za ty považujeme pouze skupiny, jejichž
příslušníci jsou v nevýhodě oproti členům většinové populace a
mají určitý pocit skupinové solidarity či sounáležitosti. Tato
vzájemnost a společné zájmy se obvykle umocňují, když se
příslušníci menšiny stávají terčem předsudků a diskriminace.
Příslušníci menšiny se sami často považují za “vyčleněné”
z většinové společnosti. Obvykle bývají do určité míry fyzicky a
sociálně izolováni od společnosti jako celku, soustředěni
v určitých čtvrtích, městech nebo oblastech dané země. Jen zřídka
dochází ke sňatkům s příslušníky většiny nebo jiných menšin.
Příslušníci menšiny často aktivně prosazují endogamii (tj. sňatky
jen uvnitř skupiny), aby si udrželi kulturní svébytnost.
V dějinách se bohužel velmi často setkáváme s dlouhotrvajícím
pronásledováním menšin. Židé byli v křesťanských zemích západního
světa téměř po dvě tisíciletí vystaveni diskriminaci a
pronásledování, jež vyvrcholilo tou nejhrůznější genocidou
menšinové skupiny, totiž vyvražděním milionů Židů v německých
koncentračních táborech za druhé světové války. Nacistická
ideologie tvrdila, že Židé jsou “méněcenní” ve srovnání s
“árijskými” obyvateli Německa a severní Evropy. Termín “árijský”
se původně týkal řeči, z níž se vyvinula většina evropských
jazyků, ale nacisté a jejich takzvaní “rasoví vědci” si jej
přivlastnili a přenesli jej na fyzické vlastnosti, které podle
nich oddělovaly “nadřazené” lidi od “méněcenných”.
Menšinové skupiny se vždy do určité míry liší od většiny, ale
míra této odlišnosti může být velmi různá. (…)
PŘEDSUDKY A DISKRIMINACE
Pojem “rasa” vznikl sice až v novověku, ale předsudky a etnické
antagonismy se v dějinách objevují odedávna. Jako předsudky
označujeme názory nebo postoje jedné skupiny vůči druhé, zatímco
diskriminace spočívá ve skutečném jednání s druhými. Předsudky
lze definovat jako apriorní představy o jedinci nebo skupině,
které jsou často založeny spíše na informacích “z doslechu” než
na skutečných poznatcích. Jejich typickou vlastností je odolnost
vůči změnám; nové informace předsudkem obvykle neotřesou. Kdo má
vůči určité skupině předsudky, ten nebývá ochoten nestranně
vyslechnout její argumenty. Kromě negativních předsudků vůči
druhým mívají ovšem lidé také “pozitivní předsudky” o těch
skupinách, s nimiž se ztotožňují.
Za diskriminaci považujeme stav, kdy jsou jedné skupině lidí
upírána práva a příležitosti, jimiž disponují druzí (například
když černoch nesmí dostat určitou práci, zatímco běloch ano).
Velmi často jsou sice příčinou diskriminace předsudky, ale přesto
je mezi těmito dvěma kategoriemi nutno rozlišovat, protože mohou
existovat nezávisle na sobě. Lidé mnohdy bývají předpojatí, ale
nedávají to najevo. A naopak, diskriminace nemusí plynout přímo
z předsudku. Jestliže například běloch raději ustoupí od koupě
domu v převážně černošské čtvrti, nemusí to být výrazem jeho
nepřátelského postoje k černochům, ale jen obavy z toho, že tržní
cena nemovitostí v této oblasti bude klesat. V takovém případě
sice předsudky diskriminaci ovlivňují, ale jen nepřímo.

Psychologické výklady
Chceme-li se pokusit o vysvětlení toho, jak vznikají předsudky a
proč si lidé tolik zakládají na etnických rozdílech, musíme je
hledat kromě sociologie také v psychologii. Existují dva
psychologické pohledy, které lze využít. Jeden využívá při
analýze předsudků pojem stereotypní uvažování. Podle druhého
existuje určitý typ osobnosti, který je zvláště náchylný
k předsudkům vůči menšinám.

Sterotypy a role obětního beránka
Předsudky se uplatňují především na základě stereotypů
v uvažování. Při veškerém přemýšlení používáme kategorie, jež
slouží k utřídění (klasifikaci) našich zkušeností; někdy jsou
však tyto kategorie příliš rigidní a navíc vycházejí ze špatných
či nedostatečných informací. Běloch například může mít určitý
názor na černochy, který vychází z několika apriorních
přesvědčení, a všechny nové poznatky a informace pak interpretuje
ve světle tohoto předsudku.
Stereotypní představy mohou být neškodné, pokud je jejich
emotivní náboj “neutrální” a pokud se nedotýkají zájmů jedince.
Britové mohou mít například určité stereotypní představy
o Američanech, ale pro jedny ani druhé z toho vcelku nic neplyne.
Tam, kde jsou stereotypy spojeny s úzkostí nebo obavami, však
situace bude nejspíš úplně jiná. Za takových okolností jsou
stereotypy často spojeny s nepřátelským postojem nebo nenávistí
vůči všem skupinám, o které jde.
Jedním z tradičních stereotypních obrazů amerického černocha byla
postava známá jako “Sambo”. Jižanský romanopisec a básník Robert
Penn Warren shrnuje jeho vlastnosti následovně:
“Byl vděčný, ale nezodpovědný, zbabělý, servilní, poddajný,
usměvavý, nesamostatný, nedovtipný, veselý, bezstarostný a
požitkářský; hrál na banjo, zpíval spirituály, kradl melouny, měl
rád děti a sám se jim podobal; souložil kde mohl, aniž cítil
vinu, a byl věrným sloužícím, který občas vystoupil ze své role
natolik, že vyslovil lidovou moudrost nebo zakopal rodinné
stříbro, aby je zachránil před Seveřany!” (Warren, 1965, str. 52)
Současně s tímto stereotypem přitom existoval jiný, totiž obraz
černocha jako násilníka, který ohrožuje čest bílé ženy. Také
ženy-černošky byly ztotožňovány se dvěma protichůdnými
stereotypy: tím prvním byla představa bujných a nezvladatelných
žen, zmítaných “divošskou” sexualitou, tím druhým uctivé matróny,
“staré černé mámy” (Staples, 1973).
Stereotypy se často úzce pojí s psychologickým mechanismem
přenosu, při němž se pocity nepřátelství nebo hněvu obracejí
proti něčemu, co není jejich skutečným původcem. Lidé přenášejí
svůj hněv na obětní beránky, jimž kladou za vinu veškeré příčiny
svých obtíží. (Tento termín pochází od starých Izraelitů, u
kterých šlo ovšem o obětního kozla, který na sebe vzal všechny
hříchy a byl vyhnán do divočiny.) K tomuto jevu často dochází
tam, kde spolu o ekonomické pozice soutěží dvě znevýhodněné
skupiny. Například pachateli rasově motivovaných útoků proti
černochům bývají často lidé, kteří jsou na tom po ekonomické
stránce podobně jako jejich oběti. Přičítají černochům vinu za
své obtíže, jejichž skutečné příčiny jsou zcela jiné.
Obvyklými obětními beránky bývají skupiny, které se výrazně
odlišují a mají poměrně malou moc, takže skýtají snadný terč.
V historii západní civilizace tuto roli nedobrovolně sehrávali
protestanti (v katolických zemích) i katolíci (v
protestantských), Židé (prakticky všude), Italové (v USA),
černoši a další.
Na tom, že se určitá skupina stane obětním beránkem, se mnohdy
podílí i projekce, při níž těm druhým podvědomě připisujeme své
vlastní úmysly nebo vlastnosti. Lidé, kteří jsou frustrováni nebo
musí trvale potlačovat své pocity, je mnohdy přenášejí na ty
druhé. (…)

Postoje většinové populace
Postoje utvářené v raném dětství nejspíše ovlivňují další
orientaci v dospělém životě. Černoši často už v útlém věku
získávají pocit méněcennosti, kterého se pak jen obtížně zbavují.
Běloši si mnohdy přinášejí do dospělosti pocit tísně při jednání
s černochy nebo “barevnými”, a to i tehdy, jestliže se ve většině
oblastí svého konání nedopouštějí žádné diskriminace a považují
se za nepředpojaté. Časná fáze učení má takový vliv, že ani pro
přesvědčené liberály nebývá snadné se těchto pocitů úplně zbavit
(Wellman, 1987).
Robert K. Merton rozlišil u příslušníků většinové populace čtyři
základní typy postojů a chování vůči menšinám (Merton, 1949):
1. Neochvějný liberál nemá žádné předsudky vůči menšinám a odmítá
se podílet na diskriminaci, i když mu to přináší osobní riziko.
Příkladem mohou být bílí kazatelé, kteří se v 60. letech
účastnili na americkém Jihu demonstrací za občanská práva i přes
nebezpečí, že přijdou o práci nebo budou fyzicky napadeni.
2. Přizpůsobivý liberál se považuje za osobu bez předsudků, ale
odmítá “plavat proti proudu”, pokud by na to měl doplácet. Když
například dojde k protestu proti tomu, aby se do jeho ulice
nastěhovala černošská rodina, poskytne mu tichou podporu, neboť
by se tím snížila tržní cena jeho vlastního domu.
3. Opatrný rasista má sice proti menšinám předsudky, ale zákonné
tlaky nebo finanční zájmy ho vedou k tomu, že se chová
rovnostářsky. Typickým příkladem je majitel obchodu, který cítí
antipatie k Asiatům, ale přesto jedná se zákazníky asijského
původu zdvořile, protože by jinak přicházel o peníze.
4. Aktivní rasista pociťuje silné předsudky vůči jiným etnickým
skupinám a skutečně je diskriminuje.

Sociologické výklady
Některé z výše uvedených psychologických mechanismů, například
stereotypní uvažování, přenos a projekce, jsou svou podstatou
univerzální. Setkáváme se s nimi u příslušníků všech společností;
umožňují nám vysvětlit, proč jsou etnické antagonismy tak hojné
v nejrůznějších typech kultur. Neříkají nám však skoro nic
o sociálních procesech, které se při jednotlivých formách
diskriminace uplatňují. Chceme-li se zabývat těmito procesy,
musíme se obrátit k pojmům a poznatkům, jež budou mít spíše
sociologickou povahu. Sociologické výklady etnických řevnivostí a
konfliktů můžeme rozdělit do dvou skupin. První tvoří ty, jež
mají stejně obecnou platnost jako právě probírané mechanismy
psychologické; druhou pak ty, jež se týkají především etnických
antagonismů v moderním světě.
Etnocentrismus, skupinové uzavírání a alokace prostředků
K osvětlení etnických konfliktů na obecné úrovni přispívají tři
sociologické pojmy: etnocentrismus, skupinové uzavírání a alokace
prostředků. S etnocentrismem – nedůvěrou k těm druhým a sklonem
hodnotit jejich kulturu měřítkem své vlastní – jsme se už setkali
v kapitole druhé (Kultura a společnost). Prakticky všechny
kultury byly a jsou ve větší či menší míře etnocentrické. Není
těžké si představit, jak etnocentrismus podporuje myšlenkové
stereotypy. “Ti druzí” bývají považováni za vetřelce nebo
barbary, mravně či mentálně zaostalé. Takto vidí většina
civilizací příslušníky menších kultur – a stejné vnímání přispělo
v dějinách ke vzplanutí nesčetných etnických střetů.
Etnocentrismus bývá často spojen se skupinovým uzavíráním, tj.
procesem vymezování skupiny vůči ostatním, o němž budeme ještě
hovořit v následující kapitole, věnované sociální stratifikaci.
O osvětlení toho, jak se vytvářejí hranice mezi etnickými
skupinami a jak přispívají ke vzniku konfliktů, se pokusil
antropolog Frederick Barth (1969). Podle něho jsou tyto hranice
utvářeny a udržovány prostřednictvím “nástrojů exkluze
(vylučování)”, jež vyostřují rozdíly mezi jednotlivými etniky.
K těmto nástrojům patří například omezení nebo zákaz sňatků s
příslušníky druhé skupiny, omezení sociálních kontaktů nebo
ekonomických vztahů (obchodu) a vzájemná fyzická separace (jako
je tomu v případě etnických ghett).
Někdy jsou zásady skupinového uzavírání prosazovány rovnoprávnými
entitami, jejichž členové žijí odděleně, ale žádná z nich nemá
dominantní postavení. Častěji se však objevuje v situaci převahy
jednoho etnika nad druhým (druhými), kdy bývá spojeno s alokací
zdrojů – jinými slovy s nerovností v distribuci majetku a
hmotných statků. Tento stav může vzniknout v různých situacích,
například v důsledku vojenského podmanění jedné skupiny druhou,
anebo když jedno etnikum získá ekonomicky výhodnější postavení.
Etnické uzavírání se pak uplatňuje jako prostředek k obraně
privilegovaného postavení dominantní skupiny.

(Anthony Giddens: Sociologie. Prekl. Jan Jařab. Argo, Praha 2001, s. 227-236)