Jürgen Habermas: Občanská společnost nebo politická veřejnost

Otázka základu a zdrojů neformálního vytváření mínění v autonomních veřejnostech, která zůstala otevřena, nyní již nemůže být zodpovězena odkazem na garance statusu v sociálním státě a na holistický požadavek politické sebeorganizace společnosti. Na tomto místě se spíše uzavírá kruh mezi strukturální přeměnou veřejnosti a oním dlouhodobým trendem, který teorie komunikativního jednání pojala jako racionalizaci životního světa. Politicky činná veřejnost nepotřebuje pouze institucionální garance právního státu, je také odkázána na vstřícnost kulturních tradic a socializačních vzorců, na politickou kulturu obyvatelstva, které je přivyklé svobodě.

Ústřední otázka knihy je dnes diskutována pod heslem “nové odhalení občanské společnosti”. Všeobecný poukaz na “vstřícnost” odlišně organizovaných životních světů a jejich potenciál kritické reflexe nestačí. Musí být konkretizován nejenom s ohledem na vzor socializace a kulturní tradice. Liberální politická kultura, která je zakotvena v motivech a hodnotových orientacích, nesporně vytváří vhodnou  půdu pro spontánní veřejné komunikace. Avšak ještě důležitější jsou formy styku a organizace, institucionalizace podpory mocensky neovládnuté politické veřejnosti. Tomuto problému jsou věnovány poslední analýzy C. Offeho, který používá pojem “asociativních
vztahů” k tomu, “aby globální kategorie životní formy a životního světa, které mají diskursivní etice zajistit oporu v sociální skutečnosti, konfrontoval s kategoriemi, jež mají spíše sociologickou povahu”. Vágní pojem asociativních vztahů nikoli náhodou navazuje na onen “spolkový život”, který ve své době tvořil sociální stratum občanské veřejnosti. Připomíná také význam výrazu “občanská společnost” (Zivilgesellschaft), který se již stal zcela běžným a který, na rozdíl od moderního překladu pojmu ,societas civilis’ – ,občanská společnost’, jenž je obvyklý od Hegela a Marxe, již nezahrnuje sféru ekonomie řízené trhy práce, kapitálu a statků. V poslušných publikacích však marně hledáme jasné definice. Institucionální jádro “občanské společnosti” nicméně tvoří nestátní a neekonomické svazky na dobrovolném základě, které sahají, můžeme-li nesystematicky vyjmenovat alespoň některé příklady, od církví, kulturních spolků a akademií přes nezávislá média, sportovní spolky, debatní kluby, občanská fóra a občanské iniciativy až k profesním sdružením, politickým stranám, odborům a alternativním institucím.

J. Keane těmto asociacím připisuje úkol, případně funkci “zachovat a nově definovat hranice mezi občanskou společností a státem prostřednictvím dvou nezávislých a simultánních procesů: rozšiřování sociální rovnosti a svobody a nového uspořádání a demokratizace státu”. Jedná se tedy o asociace, které vytvářejí mínění. Nepatří do administrativního systému, jak je tomu v případě politických stran s vysokým stupněm zestátnění, jsou však politicky účinné prostřednictvím svého publicistického vlivu, protože se buď přímo podílejí na veřejné komunikaci, nebo svým příkladem implicitně přispívají k veřejné diskusi díky programovému charakteru svých činností, jak je tomu např. v případě alternativních projektů. Offe podobným způsobem připisuje asociativním vztahům funkci vytvářet vhodné kontexty pro politickou komunikaci, která dostatečně dobrými argumenty připravuje občany “k odpovědnému jednání”: “Jednat odpovědně znamená, že ten, kdo jedná, metodicky zaujímá vůči vlastnímu jednání současně přezkušující perspektivu expertů, zobecněného druhého a vlastního já ve futurum exactum, a tímto způsobem věcně, sociálně a časově stvrzuje kritéria jednání.”

Konjunktura pojmu občanská společnost vyplynula především z disidentské kritiky totalitárního zničení politické veřejnosti ve společnostech státního socialismu. Důležitou roli přitom hraje komunikativně teoretický pojem totalitarismu, který rozpracovala Hannah Arendtová. Především toto pozadí umožňuje pochopit, proč různé asociace, v nichž se utvářejí mínění a kolem nichž se mohou vytvářet autonomní veřejnosti, zaujímají v občanské společnosti prominentní postavení. Právě tuto komunikativní praxi občanů podřizuje totalitární panství kontrole aparátu tajné policie. Revoluční změny ve východní a střední Evropě tyto analýzy potvrdily. Nikoli náhodou byly rozpoutány reformní politikou, která vystupuje pod praporem “glasnosti”. Jako v nějakém velkolepém sociálněvědním experimentu byl aparát panství revolucionizován rostoucím tlakem pokojně postupujících občanských hnutí, což lze dobře dokumentovat na příkladu NDR. A právě z nich se v prvé řadě vytvářela infrastruktura nového řádu, jehož kontury se rýsovaly již v ruinách státního socialismu. Průkopníky revoluce byla ona dobrovolná sdružení v církvích, skupinách
ochránců lidských práv, opozičních kruzích, kterým šlo o ekologické a feministické cíle, proti jejichž latentnímu vlivu musela totalitární veřejnost ve snaze udržet svou stabilitu – vystupovat vždy mocensky.

Jiná situace je ve společnostech západního typu. Zde se dobrovolná sdružení vytvářejí v institucionálním rámci demokratického právního státu. A vzniká zde jiná otázka, kterou nelze zodpovědět bez obsáhlého empirického výzkumu: zda a v jakém rozsahu dává masmediálně ovládaná veřejnost nositelům občanské společnosti šanci úspěšně konkurovat mediální moci politických a hospodářských narušitelů, tedy změnit, inovativně uvolnit a kriticky filtrovat spektrum hodnot, témat a důvodů, které jsou regulovány vnějším vlivem. Zdá se mi, že pojem politicky činná veřejnost, který byl rozpracován ve Strukturální přeměně veřejnosti, ještě stále skýtá vhodnou analytickou perspektivu pro uchopení tohoto problému. A. Arato a Jean Cohenová z tohoto důvodu navazují na architektoniku “systému a životního světa”, která byla rozvržena v teorii komunikativního jednání, ve svém pokusu o produktivní použití pojmu občanské společnosti pro současnou teorii demokracie.

Na závěr chci upozornit na originální studii, jejímž předmětem je působení elektronických médií na změnu struktury jednoduchých interakcí. Název No Sense of Place má odůvodnit tvrzení, že se rozpadají ony struktury, v nichž zespolečenštěná individua doposud vnímala svá sociální postavení a v nichž se sama lokalizovala. Tentokrát se dokonce rozvolňují i sociální hranice, které tvořily elementární nástroje životní koordinace prostoru a historického času: “Mnoho rysů našeho ,informačního věku’ svědčí o tom, že se přibližujeme nejprimitivnějším sociálním a politickým formám: společnosti lovců a sběračů. Stejně tak jako nomádi, lovci a sběrači nemáme loajální vztah k teritoriu. Také oni mají malý ,smysl pro místo’; zvláštní aktivity nejsou pevně fixovány na určitá fyzická prostředí. Nedostatek hranic jak ve společnostech lovců a sběračů, tak v elektronických společnostech, vede k mnoha nápadným paralelám. Jsou to společnosti lovců a sběračů (ze všech typů společností, které známe a které předcházely našemu vlastnímu typu), které mají sklon k největšímu egalitarismu s ohledem na role mužů a žen, dětí a dospělých, vůdců a vedených. Obtíže se zachováním mnoha oddělených míst či odlišných sociálních sfér vedou k tomu, že je každý zaplétán do záležitostí kohokoliv druhého.”
Nepředvídané potvrzení této jednoduché teze opět nabízejí revoluční události roku 1989. Přeměny v NDR, v Československu a v Rumunsku tvoří řetěz událostí, který není pouze historickým děním přenášeným televizí, nýbrž sám se odehrává v modu televizního přenosu. Masmédia byla rozhodující nejen jako celosvětový zdroj nákazy. Na rozdíl od 19. a raného 20. století byla také fyzická přítomnost mas, které demonstrují na náměstích a ulicích, schopna vytvořit revoluční moc pouze v té míře, v níž byla prostřednictvím televize přeměněna ve všudypřítomnou událost. Vzhledem k normalitě západních společností je však teze o masmediálním rozrušování sociálně definovaných hranic, kterou zastává J. Meyrowitz, příliš jednostranná.
Námitky jsou nasnadě. Ona dediferenciace a destrukturace, která do našeho životního světa vstupuje společně s elektronicky vytvořenou globální všudypřítomností událostí a se synchronizací heterogenních chronologií, má zajisté závažné důsledky pro vnímání sebe sama. Toto mizení hranic však jde ruku v ruce se zmnožením současně specifikovaných rolí, s pluralizací životních forem a individualizací životních rozvrhů. Vykořenění souvisí s konstrukcí vlastních komunitárních vazeb příslušnosti a původu, egalizace s bezmocí vůči nepřehledné systémové komplexnosti. Jsou to spíše vzájemně se prolínající komplementární vývojové procesy. Masmédia tak vyvolávají protikladné efekty i v jiných dimenzích. Mnohé nasvědčuje tomu, že demokratický potenciál veřejnosti, jejíž infrastruktura je určována rostoucími selektivními tlaky elektronické masové komunikace, je ambivalentní Tím chci říci, že pokud bych se měl dnes ještě jednou pustit do zkoumání strukturální přeměny veřejnosti, nevěděl bych, jaký výsledek by to mělo pro teorii demokracie – snad ten, že by bylo příležitostí pro méně pesimistické hodnocení a pro méně vzdorovitý, čistě postulující výhled než tehdy před třiceti lety.

(Jürgen Habermas: Strukturální přeměna veřejnosti. Prel. A. Bakešová, J. Velek. Filosofický ústav AV ČR, Praha 2000, s. 45-50)