Hannah Arendtová: ANTISEMITISMUS JAKO VÝSMĚCH ZDRAVÉMU ROZUMU

Mnozí lidé stále považují za náhodu, že se nacistická ideologie soustředila okolo antisemitismu a že nacistická politika byla dů¬sledně a nekompromisně zaměřena na pronásledování a konečné vyhlazení Židů. Pouze hrůza konečné katastrofy a ještě více vykořeněnost a ztráta domova pro ty, kteří přežili, učinily podle nich z „židovské otázky” tak významné téma našeho každodenního po¬litického života. To, co nacisté sami prohlašovali za svůj hlavní objev – úlohu židovského národa ve světové politice – a za svůj hlavní zájem – pronásledování Židů na celém světě -, pokládalo veřejné mínění za pouhý trik k získání mas nebo jako zajímavý nástroj demagogie.
To, že nikdo nebral vážně, co sami nacisté říkali, je samo o sobě dosti pochopitelné. V moderní historii pravděpodobně nenajdeme skutečnost více znepokojivou a matoucí než to, že mezi všemi obrovskými nevyřešenými problémy našeho století se právě zdán¬livě drobnému a nedůležitému židovskému problému dostalo té pochybné cti spustit celý ten ďábelský stroj. Takovéto nepoměry mezi příčinami a následky urážejí náš zdravý rozum, nemluvě již o historikově smyslu pro rovnováhu a harmonii. Ve srovnání s vlastními událostmi vypadají všechny pokusy o vysvětlení antise¬mitismu jako spěšně a náhodně vytvořené teorie, jež mají zakrýt problém, který vážně ohrožuje náš smysl pro proporcionalitu a naši víru ve zdravý rozum.
Jednou z těchto narychlo vytvořených teorií byla identifikace antisemitismu s agresivním nacionalismem a jeho xenofobickými výbuchy. Bohužel, skutečnost je taková, že moderní antisemitis¬mus rostl tou měrou, jak tradiční nacionalismus upadal, a že dosáhl svého vrcholu přesně v okamžiku, kdy se evropský systém národních států a jeho vratká mocenská rovnováha zhroutily.

Dnes je již známo, že nacisté nebyli nacionalisty v běžném smys¬lu. Jejich nacionalistická propaganda byla zaměřena na souputníky, a nikoli na již přesvědčené členy hnutí. Ti naopak nikdy nesměli ztratit ze zřetele důsledně nadnárodní přístup k politice. Nacistický „nacionalismus” měl řadu rysů společných s nedávnou nacionalis¬tickou propagandou v Sovětském svazu, jejímž účelem také bylo jen uspokojit předsudky mas. Nacisté vždy upřímně pohrdali úzkoprsým nacionalismem, provincialismem národního státu, a opako¬vaně tvrdili, že jejich „hnutí”, svou působností internacionální podobně jako hnutí bolševiků, je pro ně důležitější než jakýkoli stát, neboť ten by byl nutně vázán na konkrétní území. Proti ztotož¬ňování antisemitismu s nacionalismem ostatně svědčí nejenom na¬cismus, nýbrž také padesátiletá historie antisemitismu. První anti-semitské strany z posledních desetiletí devatenáctého století patřily také k prvním politickým stranám, které se sdružovaly na meziná¬rodní úrovni. Od samého začátku svolávaly mezinárodní kongresy a zabývaly se koordinací mezinárodních či přinejmenším evrop¬ských aktivit.
Celkové trendy, jako je souběžný rozklad národního státu a na¬růstání antisemitismu, mohou být sotva uspokojivě vysvětleny jed¬ním důvodem či příčinou. Ve většině takových případů je historik konfrontován s velice složitou celkovou historickou situací. V otázce, který faktor si vybrat a ztotožnit jej s „duchem doby”, má takřka neomezenou volnost, a tím je zcela v rozpacích. Několik obecných pravidel nicméně existuje. Z našeho hlediska je tím nejdůležitějším Tocquevillův velký objev (v L ‘Ancien Régime et la Révolution, kniha II, kap. 1) motivů divoké nenávisti, jakou poci¬ťovaly francouzské masy vůči aristokracii na počátku revoluce – nenávisti, která motivovala Burkea k poznámce, že revoluce se více zabývala „postavením džentlmena” než institucí krále. Podle Tocquevilla nenáviděli Francouzi aristokraty v momentě, kdy při¬cházeli o moc, mnohem více než kdykoli předtím, právě proto, že rychlá ztráta skutečné moci u nich nebyla provázena žádným pod-statným úpadkem jejich bohatství. Dokud měla aristokracie v ru¬kou obrovskou soudní moc, nebyla jen tolerovaná, ale i vážená. Jakmile šlechta ztratila svá privilegia, mezi jinými i privilegium vykořisťovat a utiskovat, považovali ji lidé za parazity, kteří ve vládě v zemi neměli žádnou skutečnou funkci. Jinými slovy, útisk ani bohatství jako takové nejsou nikdy hlavním důvodem k zášti. Bohatství bez zjevné funkce je daleko obtížnější tolerovat, protože nikdo nechápe, proč by mělo být tolerováno.
Antisemitismus dosáhl svého vrcholu tehdy, když Židé podob¬ným způsobem ztratili své veřejné funkce a svůj vliv a když jim nezůstalo nic jiného než jejich bohatství. Po nástupu Hitlera k moci byly již německé banky téměř úplně judenrein (a právě v nich po více než sto let zastávali Židé klíčové pozice) a německé židovstvo jako takové, po dlouhodobém stabilním růstu početním i společen¬ském, upadalo tak rapidně, že statistikové předpovídali jeho zánik během několika desetiletí. Je pravda, že statistikové nepoukazují vždy nutně na skutečné historické procesy. Nicméně stojí za po¬všimnutí, že právě ze statistického hlediska muselo nacistické pro¬následování a vyhlazování připadat jako nesmyslné urychlování procesu, k němuž by bylo pravděpodobně tak jako tak došlo.
Totéž platí pro téměř všechny západoevropské země. Dreyfusova aféra nevypukla v době druhého císařství, kdy bylo francouzské židovstvo nejvlivnější a také nejvíce prosperovalo, ale za druhé republiky, kdy již všichni Židé zmizeli z významných funkcí (kro¬mě politické scény). Rakouský antisemitismus se nezačal projevo¬vat násilně za vlády Metternicha a Franze Josefa, ale v poválečné Rakouské republice, kdy bylo naprosto zřejmé, že zánik habsbur¬ské monarchie pravděpodobně neznamenal pro žádnou jinou sku¬pinu obyvatel takovou ztrátu vlivu a prestiže.
Pronásledování skupin, které nemají žádnou moc či o ni právě přicházejí, asi není příjemnou podívanou, ale není to pouze projev lidské podlosti. Lidé se sklánějí před skutečnou mocí nebo ji tole¬rují a na druhé straně nenávidí ty, kteří mají bohatství bez moci, na základě racionálního instinktu, který jim říká, že moc má nějakou funkci a je jakýmsi způsobem obecně užitečná. Dokonce i vykořis¬ťování a útlak napomáhají fungování společnosti a zakládají určitý druh pořádku. Pouze bohatství bez moci či nadřazenost bez politic-kého důvodu jsou považovány za parazitické, odpudivé, protože takový stav zpřetrhává všechny nitky, kterými jsou lidé mezi sebou spojeni. Bohatství, které nevykořisťuje, postrádá i vztah, který existuje mezi vykořisťovatelem a vykořisťovanými; nadřazenosti bez politického základu chybí i minimální zájem utlačovatele o utlačované.
Obecný úpadek západního a středoevropského židovstva ovšem jen utváří atmosféru, v níž došlo k událostem, jež následovaly. Úpadek sám o sobě je vysvětluje právě tak nedostatečně, jako pouhý úpadek moci aristokracie vysvětluje nedostatečně Francouz¬skou revoluci. Tato obecná pravidla je zapotřebí mít na paměti pouze proto, abychom dokázali vyvrátit to, k čemu nás vede zdravý rozum, totiž že násilí a nenávist či náhlá vzpoura jsou nezbytným důsledkem velké moci a jejího zneužití, a že tedy organizovaná nenávist vůči Židům je pouze reakcí na jejich význam a moc.
Závažnější – neboť mu dopřávají sluchu mnohem lepší lidé – je jiný obecně rozšířený klamný názor: na Židy, jelikož byli naprosto bezmocnou skupinou vězící ve spleti obecných a neřešitelných problémů doby, bylo možno svalovat vinu za vše – a nakonec z nich učinit skrytého původce veškerého zla. Nejlepší ilustrací a také nejlepším vyvrácením tohoto vysvětlení, tak blízkého srd¬cím mnoha liberálů, je vtip, který se vyprávěl po první světové válce. Antisemita říká známému, že válku zavinili Židé; ten odpo¬vídá: „Ano, Židé a cyklisté.” „Proč cyklisté?” ptá se antisemita. „A proč Židé?” ptá se ten druhý.
Z teorie, že Židé jsou vždy obětním beránkem, plyne, že obětním beránkem by mohl být právě tak dobře kdokoli jiný. Tato teorie potvrzuje dokonalou nevinnost oběti, nevinnost, která naznačuje, že nejenom nebylo učiněno žádné zlo, ale ani nedošlo k ničemu, co by mohlo být jakýmkoli způsobem spojováno s danou záležitostí. Je pravda, že teorie obětního beránka ve své čistě arbitrární podobě se v tisku nikdy neobjevuje. Nicméně kdykoli se její zastánci hor¬livě snaží vysvětlit, proč se konkrétní obětní beránek tak dobře hodil pro svou roli, ukazují tím, že opustili teorii a nechali se zatáhnout do obvyklého historického zkoumání – v němž se nikdy neodhalí nic než to, že historii utváří mnoho skupin, a že jedna z nich byla z určitých důvodů vyčleněna. Takzvaný obětní beránek nutně přestává být nevinnou obětí, kterou svět obviňuje ze všech svých hříchů a jejímž prostřednictvím si přeje uniknout trestu. Obětním beránkem se stává jedna z mnoha lidských skupin, které se všechny účastní na dění tohoto světa. To, že se takto stala obětí nespravedlnosti a krutosti tohoto světa, ovšem onu skupinu vůbec nezbavuje spoluodpovědnosti.
Až donedávna byla vnitřní nedůslednost teorie obětního beránka dostatečným důvodem k jejímu odmítnutí jako jedné z mnoha teo¬rií motivovaných eskapismem. Ovšem tím, že se teror stal hlavní zbraní vlády, získala tato teorie větší důvěryhodnost, než jaké se kdy těšila v minulosti.
Základní rozdíl mezi moderními diktátorskými režimy a všemi ostatními tyraniemi minulosti je v tom, že teror již není využíván jako prostředek k vyhlazování a zastrašování protivníků, ale jako nástroj k ovládání mas lidí, kteří jsou dokonale poslušní. Teror, jak ho známe dnes, udeří, aniž by mu předcházela nějaká provokace. Jeho oběti jsou nevinné i z hlediska samotného pronásledovatele.
To byl případ nacistického Německa, které zaměřilo svůj teror plně nu Židy, tj. na lidi s určitými společnými vlastnostmi, nezávislými na jejich konkrétním chování. V sovětském Rusku byla situace komplikovanější, ale fakta jsou bohužel až příliš jasná. Na jedné straně bolševický systém, na rozdíl od nacistického, teoreticky nikdy nepřipustil, že by mohl použít teroru proti nevinným lidem, i přestože to může se zřetelem k některým praktikám znít jako pokrytectví, je v tom dosti podstatný rozdíl. Na druhé straně byly ruské praktiky ještě „pokročilejší” než ty německé v tomto ohledu: libovolnost teroru zde nebyla omezena ani rasovými kritérii.
Vzhledem k tomu, že staré kategorie tříd byly již dávno zavrženy, mohl se v Rusku kdokoli a zcela znenadání stát obětí policejního teroru. V tomto případě nás nezajímá konečný důsledek vlády tero¬ru, tedy to, že nikdo, ani její vykonavatelé, nemůže uniknout stra¬chu; v tomto kontextu se zabýváme pouze libovůlí, s níž jsou vybí¬rány oběti, a z tohoto hlediska je rozhodující, že jsou objektivně nevinné, že volba na ně padá bez ohledu na to, co možná udělaly či neudělaly.
Na první pohled to může vypadat jako opožděné potvrzení teorie obětního beránka a je pravda, že oběť moderního teroru vykazuje všechny potřebné charakteristické znaky obětního beránka: je ob¬jektivně a absolutně nevinná, protože nic z toho, co učinila či opomněla učinit, není nikterak spjato s jejím osudem.
Jsme samozřejmě v pokušení vrátit se k vysvětlení, které oběť automaticky zbavuje odpovědnosti; zdá se, že je to plně v souladu se skutečností, v níž nás nic tak neohromí jako naprostá nevinnost jednotlivce chyceného do osidel hrůzné mašinerie a jeho naprostá nemožnost ovlivnit svůj osud. Pouhou formou vlády se ovšem teror stává teprve v posledním stadiu svého vývoje. Ustavení totalitního režimu předpokládá, že teror musí být nejprve prezentován jako nástroj k uplatňování určité ideologie; a stabilizovat teror je možné teprve tehdy, získá-li tato ideologie přízeň mnoha, ne-li dokonce většiny. Pro historika je důležité, že předtím, než se Židé stali hlavními oběťmi moderního teroru, stála židovská otázka v centru j nacistické ideologie. A ideologie, která musí přesvědčit a mobilizovat lidi, si nemůže svou oběť vybrat náhodně či libovolně. Jinými I slovy, uvěří-li tak očividnému podvrhu, jako jsou Protokoly sión¬ských mudrců, tolik lidí, že tento falzifikát je povýšen na zásadní] text celého politického hnutí, není již úkolem historika odhalit podvrh. Jeho úkolem není jistě nalézt vysvětlení, které by umožnilo zavrhnout hlavní historickou a politickou skutečnost: totiž že pod-1 vrh je považován za důvěryhodný. Tato skutečnost je však mnohem důležitější než okolnost (z historického hlediska až druhořadá), že jde o podvrh.
Teorie obětního beránka tudíž zůstává jedním z podstatných po-1 kusů uniknout závažnosti antisemitismu a významu skutečnosti, že Židé byli vehnáni do bouřlivého středu událostí. Stejně rozšířená je i opačná teorie „věčného antisemitismu”, podle níž je nenávist vůči Židům normální a přirozenou reakcí, k níž poskytuje historie více či méně příležitosti. Výbuchy antisemitismu nevyžadují žádné specifické vysvětlení, protože jsou přirozenými důsledky věčného problému. To, že tuto teorii přijali za svou profesionální antisemité, je samozřejmé; poskytuje na všechny hrůzy to nejlepší možné alibi. Pokud je pravda, že lidstvo zabíjelo Židy po více než dva tisíce let, pak je něco takového normální, a dokonce humánní činností, a nenávist vůči Židům je tím automaticky ospravedlněna.
Na této teorii věčného antisemitismu spíše překvapuje to, že ji přijalo mnoho nepředpojatých historiků a ještě více Židů. Právě touto zvláštní shodou okolností se tato teorie stává tak nebezpeč¬nou a matoucí. Její úniková podstata je v obou případech stejná: stejně jako si antisemité pochopitelně přejí zodpovědnosti za své činy uniknout, napadaní a bránící se Židé si ještě pochopitelněji nepřejí za žádných okolností o svém podílu odpovědnosti diskutovat. V případě židovských a často křesťanských stoupenců této teo¬rie jsou ovšem únikové tendence oficiálních apologetiků založeny na důležitějších a méně racionálních motivech.
Zrod a růst moderního antisemitismu byl provázen a propojen s židovskou asimilací, sekularizací a oslabováním starých náboženských a duchovních hodnot judaismu. Došlo vlastně k tomu, že velká část židovského národa byla současně ohrožována fyzickou likvidací zvenčí a rozpadem zevnitř. V této situaci se Židé, obávající se o přežití svého národa, v podivném a zoufalém aktu nepo¬rozumění chytili utěšující myšlenky, že by antisemitismus mohl koneckonců být vynikajícím prostředkem, jak udržet národ pohro-madě, takže předpoklad věčného antisemitismu by mohl nakonec Implikovat záruku věčné židovské existence. Tato pověra, sekula¬rizovaná parodie ideje věčnosti, která je nedílnou součástí víry ve vyvolenost a mesianistické naděje, byla posílena tím, že Židé po Staletí zakoušeli křesťanský typ nepřátelství, který byl skutečně účinným činitelem zachování židovského národa, a to v duchov¬ním i politickém smyslu. Židé mylně považovali moderní anti- křesťanský antisemitismus za starou náboženskou nenávist vůči Židům – a to tím naivněji, že jejich asimilace se vyhnula křesťan¬ovi v jeho náboženských i kulturních aspektech. Tváří v tvář zjev¬nému příznaku úpadku křesťanství se proto se vší neznalostí mohli domnívat, že jde o určitý návrat do „doby temna”. Nevědomost či nepochopení své vlastní minulosti byly částečně důvodem osudné¬ho podcenění současného bezprecedentního nebezpečí, které jim hrozilo. Neměli bychom ovšem zapomínat ani na to, že nedostatek politické dovednosti a soudnosti byl také důsledkem samotné historie Židů, historie národa bez vlády, bez vlasti a bez jazyka. Ži¬dovská historie je podivuhodným příběhem národa, z tohoto hlediska naprosto jedinečného, který vstoupil do dějin s dobře definovanou koncepcí historie a s víceméně vědomým rozhodnu¬tím naplnit na zemi přesně vymezený plán, a potom, aniž se této koncepce vzdal, se po dva tisíce let vyhýbal jakékoli politické činnosti. V důsledku toho se politická historie židovského národa stala mnohem více než historie jiných národů závislá na nepředví¬datelných, náhodných jevech, a Židé měnili v průběhu dějin jednu roli za druhou, aniž by za kteroukoli z nich přijali odpovědnost.
V souvislosti s konečnou katastrofou, která přivedla Židy na pokraj úplného vyhlazení, se teorie o věčném antisemitismu stala mnohem nebezpečnější než kdykoli předtím. Dnes by totiž mohla ospravedlnit ty, kdo se z nenávisti k Židům dopustili zločinů větších, než si kdo vůbec dokázal představit. Antisemitismus se neje¬nom nestal tajemnou zárukou přežití židovského národa, nýbrž se jasně ukázal hrozbou jeho vyhlazení. A přesto, i když byla skuteč¬ností vyvrácena, tato teorie přežila, zjevně z podobných důvodů jako teorie obětního beránka. Vždyť koneckonců zdůrazňuje, s po¬užitím jiných argumentů, ale se stejnou tvrdohlavostí, onu úplnou a nelidskou nevinu, která je tak charakteristická pro oběti moderní¬ho teroru, a jak je tedy událostmi zdánlivě potvrzována. Oproti teorii obětního beránka má dokonce tu výhodu, že určitým způso¬bem odpovídá na nepohodlnou otázku: Proč právě Židé? – byť tím jen (zároveň) požaduje vysvětlení předem známé odpovědi: Věčné nepřátelství.
Je podivuhodné, že jediné dvě teorie, které se alespoň pokoušejí vysvětlit politický význam antisemitského hnutí, popírají jakoukoli konkrétní odpovědnost na straně Židů a odmítají o problému disku¬tovat z konkrétního historického hlediska. V tom, že takto negují význam lidského chování, se ovšem strašlivě podobají oněm mo¬derním způsobům a formám vlády, které prostřednictvím nahodilé¬ho libovolného teroru likvidují samu možnost lidské činnosti. Jako kdyby byli Židé ve vyhlazovacích táborech vražděni jaksi v soula¬du s vysvětlením, jež tyto teorie měly – nenávist vůči Židům: bez ohledu na to, co udělali či opomněli udělat, bez ohledu na jejich neřesti či ctnosti. Vrazi sami navíc, pouze poslušní příkazů a hrdí na svou chladnou výkonnost, zlověstně připomínají ony „nevinné” nástroje nelidského, neosobního dění, za něž je teorie věčného antisemitismu považovala.
Takovéto společné jmenovatele teorie a praxe nejsou samy o sobě důkazem historické pravdy, přestože naznačují „příhodný” charakter takových názorů a vysvětlují, proč připadají masám tak věrohodné. Historika zajímají jen do té míry, nakolik samy tvoří součást jeho historie, a proto, že stojí v cestě jeho hledání pravdy. Jako současník pravděpodobně podlehne jejich přesvědčivé moci stejně jako všichni ostatní. Opatrnost při práci s obecně přijímaný¬mi názory, které si činí nárok na vysvětlení celých historických trendů, je důležitá především pro historiky moderní doby, protože minulé století přišlo s velkým množstvím ideologií, které se vydávají za klíč k historii, zatímco ve skutečnosti nejsou ničím jiným než zoufalým pokusem uniknout odpovědnosti.
Platón objevil ve svém známém boji proti starověkým sofistům, že jejich „univerzální umění očarovat mysl argumenty” (Faidros 261) nemá nic společného s pravdou, nýbrž je zaměřeno na názory, které jsou samou svou podstatou proměnlivé, a které platí pouze „v okamžiku dohody a pouze pokud dohoda trvá” (Theaitétos 172). Odhalil také velice nejisté postavení pravdy ve světě, neboť „pře¬svědčení pochází z názorů, a ne z pravdy” (Faidros 260). Nejnápadnější rozdíl mezi starověkými a moderními sofisty je v tom, že ti starověcí se spokojili s pomíjivým vítězstvím argumentu na úkor pravdy, zatímco ti novověcí usilují o trvalejší vítězství na úkor reality. Jinými slovy, první ničili důstojnost lidského myšlení, za-tímco druzí ničí důstojnost lidské činnosti. Starověcí manipulátoři logiky představovali problém pro filosofy, zatímco novověcí mani¬pulátoři faktů překážejí historikům. Neboť jakmile se přestanou fakta považovat za nedílnou součást světa minulého a přítomného a jsou zneužívána na podporu toho či onoho názoru, je ničena sama historie a ocitá se v ohrožení její srozumitelnost, založená na sku¬tečnosti, že je stanovena lidmi, a tedy jí lidé mohou porozumět.
Odvrhnou-li se názory a tradice již není přijímána jako něco nezpochybnitelného, pak již samozřejmě mnoho průvodců labyrin¬tem nesrozumitelných faktů nezbude. Tato úskalí historiografie jdou ovšem jen podružnými důsledky ve srovnání s hlubokými převraty naší doby a jejich vlivem na historickou strukturu západ¬ního lidstva. Jejich okamžitým důsledkem bylo odhalení všech prvků naší historie, které byly až doposud před našimi zraky skryty. Neznamená to ovšem, že to, co bylo v této krizi strženo (a šlo možná o nejhlubší krizi v západních dějinách od pádu Římské říše), bylo pouhou fasádou, i když mnohé věci, které byly ještě před několika desítkami let považovány za nezničitelné podstaty, se skutečně ukázaly jako pouhá fasáda.
To, že souběžně s úpadkem evropského národního státu narůsta¬la antisemitská hnutí, že současné s řádem národního uspořádání Evropy nastalo vyhlazování Židů, připravené vítězstvím antisemi¬tismu nad všemi ostatními ismy v předcházejícím konkurenčním boji o přízeň veřejného mínění, je třeba považovat za závažné svědectví o tom, kde je patrně zdroj antisemitismu. Na moderní antisemitismus je třeba nahlížet v obecnějším rámci vývoje národ¬ního státu a současně je třeba hledat jeho zdroj v určitých aspek¬tech židovské historie a specificky židovských činností v minulých stoletích. Jelikož se v posledním stadiu dezintegrace ukázala anti¬semitská hesla tím nejúčinnějším prostředkem inspirování a orga¬nizování mas lidí pro imperialistickou expanzi a destrukci starých forem vlád, potom musí předcházející historie vztahů mezi Židy a státem obsahovat základní klíč k narůstajícímu nepřátelství mezi jistými skupinami společnosti a Židy. (…)

(Hannah Arendtová: Původ totalitarismu. OIKOYMENH, Praha 1996, s 51-59)