Zygmunt Bauman: Modernost jako dějiny času

Když jsem byl dítě (což bylo v jiné době a na jiném místě), nebylo neobvyklé slyšet otázku, „Jak je to odtud daleko?“ na kterou vám odpověděli: „Snad hodinu, možná míň, půjdete-li rázným krokem.“ Předpokládám, že v ještě starších dobách, než jsou léta mého dětství, mohlo být ještě běžnější odpovědí: „Když vyjdete teď, můžete tam být kolem poledne,“ anebo „Pokud chcete dojít do soumraku, lepší je vyjít hned.“ Dnes takové odpovědi zaslechnete opravdu jen zřídkakdy. Běžně by jim předcházela žádost, abyste byli konkrétnější: „Jste tu autem? Anebo chcete jít pěšky?“

„Daleko“ a „dlouho“ stejně jako „blízko“ a „brzy“ znamenalo v tehdejších dobách takřka totéž: šlo o to, kolik námahy vás bude stát, abyste určité vzdálenosti překonali – ať už při chůzi, orbě nebo kosení. Kdyby se tehdy na lidi hodně naléhalo, aby vysvětlili, co mají na mysli, když říkají „prostor“ a „čas“, odpověděli by, že „prostor“ je to, co lze v určitém čase překonat, zatímco „čas“ je to, co potřebujete, abyste určitý prostor překonali. Dokud byste na ně víc ne- přitlačili, nehráli by s vámi tuhle hru na definici času a prostoru vůbec. Proč by také měli? Většině věcí, které tvoří součást všedního lidského života, rozumí člověk dostatečně, i když se po něm nežádá, aby je definoval; a dokud o to není požádán, stěží by ho to napadlo. Způsob, jakým člověk rozuměl tomu, co dnes nazýváme „prostorem“ a „časem“, nebyl jen dostatečný, ale byl natolik přesný, jak bylo zapotřebí. Bylo tomu tak, dokud veškerou námahu vykonával „wetware“, který také určoval, kde jsou jeho meze – ať už to byli lidé, volové nebo koně. Jeden pár lidských nohou se může od druhého lišit, ale kdybyste jeden pár nahradili jiným párem, rozdíl by nikdy nebyl takový, aby bylo nutné žádat jiná měřítka, než je kapacita lidských svalů.
V dobách řeckých olympiád nikdo nepřemýšlel o traťovém nebo olympijském rekordu, natožpak o jeho překonání. Pro takový nápad i pro rozhod­nutí přisoudit rozdílům mezi pohybovými kapacitami lidských jedinců důležitost, pro jejich využití a stimulaci v praxi, bylo zapotřebí vynálezu něčeho jiného, než je síla lidských nebo zvířecích svalů – a stejně tak pokud šlo o ukončení prehistorie času, oné dlouhé epochy, kdy praxe byla spjata s „wetwarem“, a započetí dějin času. Dějiny času začínají s moderností. Opravdu, modernost je více než čímkoli jiným historií času: modernost je doba, kdy čas dostává svou historii.
Jestliže se člověk probírá knihami o historii, aby zjistil, proč prostor a čas, které kdysi ladily s úkoly a usilováním lidského života, začaly v lidském uvažování i praxi jít každý svým vlastním směrem, často v nich nachází povznášející příběhy o objevech udatných rytířů rozumu – neohrožených filosofů a odhodlaných vědců. Člověk se dozvídá o astronomech, kteří měřili vzdálenost a pohyb nebeských těles, o Newtonovi vypočítávajícím přesné relace mezi akcelerací a vzdáleností, již „těleso“ urazilo, a o jejich horlivých snahách vyjádřit toto všechno čísly – nejabstraktnějšími a nejobjektivnějšími měřítky, jaká si dokážeme představit; nebo o Kantovi, který pod dojmem jejich výsledků přidělil času a prostoru roli dvou transcendentně oddělených a vzájemně nezávislých kategorií lidského myšlení. I přes oprávněný nárok filosofů uvažovat sub specie aeternitatis jde vždycky o jakýsi výsek nekonečna a věčnosti, kdy jejich konečná část je aktuálně v dosahu lidské praxe a poskytuje „epistemologický základ“ filosofické a vědecké reflexe a empirickou látku, již lze hníst do podoby nadčasových pravd. Tato limitace jakožto skutečnost odděluje velké myslitele od těch, kteří v dějinách propadli a projevili se jako hloupí a zmatení fantastové, pohádkáři, básníci a snílkové. Cosi se muselo stát, že suverenita času a prostoru náhle, jakoby zničehonic, civěla filosofům do očí.
Tohle „cosi“ bylo zkonstruování vozidel, která se dokázala pohybovat rychleji, než by vůbec dokázaly nohy lidí nebo koní; vozidel, která lze, v ostrém kontrastu k lidem a koním, činit stále rychlejšími a rychlejšími, takže překonávání čím dál větších vzdáleností zabíralo stále méně času. Když se takovéto nelidské a nezvířecí dopravní prostředky objevily, čas potřebný k cestování přestal být součástí prostorové vzdálenosti i neflexibilního „wetwaru“; on sám se stal atributem techniky našeho cestování. Čas se stal otázkou „hardwaru“, jenž lidé začali vynalézat, konstruovat, používat ho a ovládat, nikoli již věcí beznadějně nepružného „wetwaru“ ani notoricky nevypočitatelných sil větru a vody, které byly k lidské manipulaci lhostejné; z téhož důvodu se čas stal faktorem nezávislým na inertních a neměnných dimenzích zemských mas či světových moří. Čas se začal lišit od prostoru, protože mohl být, na rozdíl od něho, pozměněn a manipulován; stal se faktorem rozkladu: dynamickým partnerem ve vzájemném ča­soprostorovém svazku.
Když Benjamin Franklin slavnostně prohlásil, že čas jsou peníze, mohl tak učinit s důvěrou, neboť již člověka definoval jako „zvíře, které si dokáže vyrábět nástroje“. Když zkušenost dalších dvou století shrnul John Fitzgerald Kennedy v roce 1961, mohl své americké bližní vyzvat: „Musíme času používat jako nástroje, nikoli jako pohovky.“ Čas se proměnil v peníze, jakmile se stal nástrojem (nebo zbraní?) používaným především při pokračujícím úsilí o překo­nání odporu prostoru: zkracováním vzdáleností, zbavením odlehlosti významu překážky či dokonce meze lidských ambicí. Člověk vyzbrojený touto zbraní si mohl dát za úkol dobytí prostoru a se vší vervou se pustit do jeho realizace.
Panovníci snad mohli cestovat mnohem pohodl­něji než jejich vazalové a šlechta víc než její nevolníci, ale v principu nikdo z nich nemohl cestovat o mnoho větší rychlostí než ti druzí. „Wetware“ učinil lidi podobnými; hardware je naopak učinil odlišnými. Tyto rozdíly (oproti těm, které vycházejí z rozdílnosti lidských svalů) byly výsledkem lid­ských činností, dříve než se mohly stát podmínkami jejich efektivity, dříve než je bylo možné rozvinout, aby znamenaly ještě více rozdílů, a tyto rozdíly byly nyní mnohem hlubší a méně napadnutelné než dříve. S nástupem páry a výbušných motorů skončilo rovnostářství, zakládající se na možnostech „wetwaru“. Někteří lidé nyní mohli dorazit tam, kam si přáli, mnohem dříve než druzí; stejně tak mohli uniknout pronásledování anebo se účinně bránit svému dostižení, zpomalení nebo zastavení. Ten, kdo cestoval rychleji, si mohl nárokovat více území – a když tak učinil, mohl ho lépe ovládat, ma­povat a dohlížet na něj – a udržovat své konkurenty v odstupu a případné vetřelce za hranicemi.
Počátek moderní éry si můžeme spojovat s různými aspekty proměňující se lidské praxe, ale emancipace času od prostoru – jeho podřízení lidské vynalézavosti a technickým schopnostem a postavení času vůči prostoru jakožto nástroje pro dobytí prostoru a přisvojení si země – není pro počátek moderního zúčtování s minulostí o nic horší než jiná radikální změna. Modernost se zrodila pod hvězdami akcele­race a dobývání země a tyto hvězdy utvářejí konstelaci, obsahující veškeré informace o jejím charakteru, chování i osudu. Abychom tyto informace dokázali vyčíst, nepotřebujeme imaginativního astrologa, ale zkušeného sociologa.
Vztah mezi časem a prostorem měl nadále zůstat proměnný a dynamický, nikoli již předem daný a strnulý. „Dobývání prostoru“ vyžadovalo stále rychlejší stroje. Akcelerovaný pohyb potřeboval větší prostor – akcelerace se stala jedinečným prostřed­kem maximalizace prostoru. Tato honička dostala jméno prostorová expanze a v sázce byl prostor; on byl hodnotou a čas nástrojem. K maximalizaci této hodnoty bylo zapotřebí ještě pronikavějších nástrojů: většina „instrumentální racionality“, která byla, jak tvrdil Max Weber, operačním principem moderní civilizace, se zaměřila na projektování způ­sobů, umožňujících provádět vytčené úkoly stále rychleji a zároveň eliminovat „neproduktívni“, jalový a prázdný, tudíž ztracený čas; anebo se zaměřila, kdybychom se na týž příběh podívali spíše s ohledem na účinky než prostředky akce, na mnohem hustší náplň prostoru objekty, na zvětšování prostoru, který by mohl být zaplněn. Descartes, pohlížející vpřed, na samém prahu moderního dobý­vání času ztotožnil existenci s prostorovostí a vše, co hmotně existuje, definoval jako res extensa. (Jak vtipně poznamenal Rob Shields, známé Descartovo cogito bychom mohli přeformulovat, aniž by došlo ke zkomolení jeho významu, na „zabírám prostor, tedy jsem“.) V době, kdy již dobývání prostoru ztratilo na elánu a dospívá ke konci, Michel de Certeau – ohlížeje se zpět – prohlašuje, že moc znamenala především obranu území a hranic. (Nedávno shrnul de Certeaův názor na věc Tim Cresswell, „zbraní silných je… roztřídění, vymezení a rozdělení. Silní závisejí na jistotách mapování“; povšimněte si, že všechny zbraně zde uváděné jsou operacemi prováděnými v prostoru.) Dalo by se tedy říci, že rozdíl mezi silným a slabým je rozdílem mezi územím přetvořeným podle vzoru mapy – pečlivě hlídaným a pevně ovládaným – a územím, které je otevřené intruzi, zakreslování hranic a zanesení do map. Alespoň tomu tak bylo po větší část moderních dějin.

(Zygmunt Bauman: Tekutá modernost. Prel. Blumfeld s.m., MF, Praha 2002, s. 176-182)