CENTRUM PRE OTVORENÚ POLITIKU
11. mája 2016

Zygmunt Bauman, Tim May: Občanství a stát

Tyto věci souvisejí s otázkou identity, která se zase týká občanství. Občanství může být něco, k čemu člověka opravňuje místo narození. Kromě toho může být někomu uděleno na základě jeho žádosti nebo jako odměna za dřívější služby dané zemi. V jiných případech utíkají lidé před pronásledováním, a tak žádají o politický azyl a povolení k pobytu. Při posuzování těchto věcí ovlivňuje to, jaký status bude dotyčné osobě přidělen a zda bude žádosti vyhověno, kultura, národ a přesvědčení spjatá s nacionalismem. Projevuje se tu také souvislost mezi osobní identitou a příslušností k nějakému národu.
Podívejme se na formuláře, které běžně vyplňujeme, když podáváme nějakou žádost. Zjišťují o nás řadu podrobností a mohou obsahovat také otázky po národnosti nebo státní příslušnosti. Je správné, že jsou kladeny zvlášť, protože odkazují k odlišným věcem. Například napíšeme-li do kolonky „národnost” odpověď „česká”, máme na mysli jiný aspekt své identity, než když sdělujeme, že máme „českou” státní příslušnost. První odpověď oznamuje skutečnost, že náležíme k českému národu, druhá pak, že jsme občany státu nazvaného Česká republika. V praxi se ale často tyto dvě příslušnosti od sebe jasně neodlišují, mají tendenci se překrývat – a díky této tendenci je lze docela dobře zaměňovat. A přesto jde o dvě zcela odlišné věci. Příslušnost ke státu a příslušnost k národu člověka vtahují do naprosto jiného druhu vztahů.
Především si všimněme, že není státu bez konkrétního teritoria, které sjednocuje nějaké mocenské centrum. Každý obyvatel oblasti, nad níž se klene autorita státu, přísluší k tomuto státu. Příslušnost má v tomto případě v prvé řadě význam právní. „Autorita státu” znamená schopnost vyhlašovat a prosazovat „zákon země” – pravidla, která musí dodržovat všichni, kdo jsou této autoritě podřízeni (pokud je stát sám od takové poslušnosti neosvobodí), včetně těch, kdo nejsou jeho občany, shodou okolností jsou ale právě fyzicky přítomni na jeho území. Jestliže se zákony nedodržují, hrozí viníkům trest. Budou přinuceni k poslušnosti, ať se jim to líbí, nebo ne. Abychom parafrázovali Maxe Webera, stát má monopol na legitimní prostředky násilí. Nárokuje si výhradní právo uplatnit donucovací prostředky – použít na obranu zákona zbraně, zbavit porušitele zákona svobody a uvěznit jej a v tom nejkrajnějším případě jej také zabít (je-li naděje na nápravu nulová nebo jde-li o takové porušení zákona, které se má za příliš závažné, než aby se dalo potrestat něčím menším než smrtí). Jsou-li lidé zabiti na příkaz státu, pokládá se to za legitimní trest, ne za vraždu. Taková interpretace je však často sporná. Druhou stránkou státního monopolu na fyzický nátlak je, že jakékoli použití síly, které nebylo oprávněno státem nebo se ho dopustil někdo jiný než jím zmocnění zástupci, se odsuzuje coby akt násilí. Nic z toho samozřejmě nenaznačuje, že ti, kdo jednají jménem státu, se nemohou dopustit nelegitimního násilí a teroru.
Zákony vyhlášené a chráněné státem určují povinnosti a práva státních příslušníků. Jednou z nejdůležitějších povinností je platit daně – vzdávat se části příjmu ve prospěch státu, který se jí ujímá a různě ji využívá. Práva pak mohou být osobní. Sem patří ochrana vlastní osoby a majetku, není-li rozhodnutím oprávněných státních orgánů nařízeno jinak, nebo právo na své vlastní názory a přesvědčení. Práva mohou být také politická. Ta se týkají ovlivňování složení a politiky státních orgánů, například účastí na volbách do zastupitelského sboru, který se pak stává vládcem či správcem státních institucí. A jak upozorňuje sociolog T. H. Marshall, práva mohou být také sociální. Jde o práva, která zaručuje stát v souvislosti se základními podmínkami k životu a bytostnými potřebami, které nelze uspokojit úsilím daného jednotlivce.
Na tomto místě stojí za zmínku, že sociální práva mohou být v rozporu s právy vlastnickými, protože jsou spojena – abychom využili slavné rozlišení britského filosofa Isaiaha Berlina mezi dvěma pojetími svobody – nikoli s „negativní”, ale s „pozitivní svobodou”. Výraz „negativní svoboda” označuje svobodu od zasahování. Ta zaručuje například nárok na půdu a majetek a minimální vměšování státu do toho, jak člověk se svým bohatstvím naloží. „Pozitivní svoboda” oproti tomu spočívá v tom, že se lidem poskytují jistá oprávnění bez ohledu na to, co vlastní, pouze na základě jejich existence. Nejde zde o dobročinnost, která souvisí s negativní svobodou – bohatí lidé se rozhodnou dát část svého majetku na potřebné věci. Pro příjemce je to „dar”, nikoli „nárok” plynoucí z jejich občanství. Tato odlišnost se projevuje v sloganech, které často zaznívají v kampaních proti rušení nebo za přiznání nějakého oprávnění – například „práva, ne milodary” a „vzdělání je právo, ne výsada”.
A právě kombinace práv a povinností podřizuje jednotlivce státu. Víme, že být státním příslušníkem především znamená – bez ohledu na to, jak velmi je nám to proti mysli – povinnost odvádět daň z příjmu, místní daně a daň z přidané hodnoty. Na druhé straně si na úřadech můžeme stěžovat a hledat u nich pomoc, dojde-li k útoku na naši osobu nebo majetek. V závislosti na tom, v které zemi žijeme, můžeme také očekávat, že budeme mít, nehledě na svoji schopnost platit, zajištěn přístup k základnímu a střednímu vzdělání a zdravotní péči (například britský státní systém zdravotní péče je zvláštní instituce, která vznikla právě proto, aby zdravotní péče byla dostupná všem a aby se v zájmu obecného ekonomického a sociálního blaha zlepšil zdravotní stav celé populace).
Ze shora řečeného je patrné, že lidé se mohou cítit státem zároveň chráněni i utiskováni. Těšíme se relativní poklidnosti života, za niž, jak víme, vděčíme hrozivé síle neustále připravené kdesi v záloze k nasazení proti narušitelům klidu a míru. V období studené války a bezprostřední hrozby použití jaderných zbraní byla taková rovnováha podmíněna stavem, který byl znám jako „vzájemně zajištěná destrukce”. Jelikož stát je jedinou mocí, jíž je dovoleno odlišovat přípustné od nepřípustného, a poněvadž prosazování zákona státními orgány je jedinou metodou, jak zaručit trvalost a jistotu tohoto rozlišení, domníváme se, že kdyby stát stáhl svou trestající pěst, převládlo by všeobecné násilí a zmatek. Věříme, že za pocit bezpečí a duševní klid vděčíme moci státu a že bez ní by žádného bezpečí ani klidu nebylo. Častokrát se nám ale dotěrné zasahování státu do našeho soukromého života zajídá. A tak zatímco ochranářská péče státu nám umožňuje jisté věci – plánovat své kroky ve víře, že tyto plány bude možno bez větších překážek uskutečnit -, opresivní funkci státu vnímáme spíše jako ochromení. Naše zkušenost se státem je tudíž vnitřně ambivalentní: můžeme ho akceptovat a potřebovat, a zároveň odmítat a nenávidět.
Jaká bude vzájemná vyváženost těchto dvou pocitů, záleží na okolnostech. Pokud jsme na tom po finanční stránce dobře a peníze pro nás nepředstavují problém, mohla by se nám zamlouvat možnost zajistit si lepší zdravotní péči, než jaká se průměrně nabízí. V britském kontextu by se nám nemusel líbit fakt, že na nás stát uvaluje daně, aby z nich provozoval státní systém zdravotní péče. Máme-li ale příjem příliš skrovný na to, abychom si mohli zaplatit zvláštní zdravotní péči, vidíme ve státu vítaný prostředek, který nás chrání v době nemoci. Vzhledem k tomu nám může unikat, jak systém dávek a daní spojený s národním státem obecně různým způsobem ovlivňuje životní příležitosti. Soustředíme se totiž na sebe a na to, jak jsou ovlivněny naše podmínky. To je samozřejmě naprosto pochopitelné. Jak by si ale mohl člověk v Británii dovolit soukromou lékařskou péči, kdyby se v rámci státního zdravotního systému neskolili lékaři a sestry a neposkytovaly se jim znalosti a dovednosti, které využívá i soukromý sektor? A jak by mohla fungovat ekonomika, kdyby nebylo státní vzdělávání, které dodává na trh práce kvalifikované a poučené lidi?
Vidíme tedy, že v závislosti na situaci mohou někteří lidé spatřovat v krocích státu, které rozšiřují sféru jejich voleb, nárůst svobody, kdežto jiní se jeho opatřeními mohou cítit omezeni. Vcelku však platí, že každý bude nejspíše preferovat opatření, která přinášejí co největší rozšíření možností a co nejmenší omezení. Co se chápe jako uschopňující a co jako opresivní, se liší, avšak potřeba kontrolovat či alespoň ovlivňovat skladbu této kombinace je stejná. Čím větší část našeho života závisí na tom, co dělá stát, tím je tato potřeba rozšířenější a intenzivnější.
Být občanem znamená vedle toho, že je člověk podřízen státní moci jako nositel práv a povinností, jak je definoval stát, mít také možnost mluvit do rozhodování o státní politice, která se těchto práv a povinností dotýká. Jinými slovy být občanem dnes znamená mít možnost ovlivňovat činnost státu a podílet se na definování a správě „zákona a pořádku”. Aby mohli občané skutečně takový vliv uplatňovat, musí se ve vztahu ke státnímu řízení těšit jisté míře autonomie. Je třeba, aby existovaly meze státního zasahování do jejich jednání. Zde opět narážíme na napětí mezi uschopňujícím a opresivním aspektem aktivity státu. Občanská práva nemohou být například plně uplatněna, je-li činnost státu obestřena tajemstvím a nemají-li „obyčejní lidé” možnost nahlédnout do záměrů a jednání svých vládců. Vláda, která své cíle zaměňuje za cíle státu, může práva občanů oklestit tím, že občanům upře přístup k informacím, které by jim umožnily posoudit skutečné důsledky aktivit státu.
Z těchto i jiných důvodů jsou vztahy mezi státem a jeho příslušníky často napjaté, neboť ti pociťují nutnost usilovat o to, aby se stali občany, a potřebu chránit svůj status před rostoucími ambicemi státu. Hlavní překážky, na které v tomto svém boji narážejí, souvisejí s poručnickým komplexem a terapeutickým postojem státu. První se projevuje v tendenci státu zacházet s občany jako s lidmi neschopnými určit, co je pro ně dobré, a jednat tak, aby to sloužilo jejich opravdovým zájmům. Druhý představuje sklon státních orgánů přistupovat k lidem tak, jak lékař přistupuje ke svým pacientům – jako k lidem obtíženým problémy, na jejichž vyřešení sami nestačí. Předpokládá se, že k tomu, aby se vyřešily problémy, které jako by spočívaly „v nich samých”, potřebují odborné vedení a dohled. Pacienty je třeba instruovat a mít pod kontrolou, aby na své tělo působili v souladu s lékařovými příkazy.
Vidíme zde, že z pohledu státní moci jsou příslušníci státu objektem regulace. V jejich chování se spatřuje cosi, co je třeba neustále vymezovat zákazy a příkazy. Není-li chování takové, jaké by mělo být, pak je něco v nepořádku s občany samými, nikoli s kontextem, v němž se nacházejí. Tato individualizace sociálních problémů probíhá na pozadí asymetrických vztahů. Pacientům je sice dovoleno vybrat si lékaře, jakmile si ho však zvolí, čeká se od nich, že budou poslouchat a že se podřídí. Doktor počítá s kázní, ne s nějakými diskusemi. Stát ospravedlňuje své naléhání na nezpochybňované plnění svých instrukcí poukazem na dobro občanů. Lze v tom vidět uplatňování pastýřské moci – ochranu jednotlivců před jejich vlastními sklony.
Dobrem občanů se ospravedlňuje také zatajování informací. Předmětem utajení jsou i podrobné informace, které stát sbírá, ukládá a zpracovává o občanech. Velká část z nich má samozřejmě pomáhat při formulování a realizaci politických cílů. Na druhé straně údaje o aktivitách státu podléhají „úřednímu utajení” a jejich vyzrazení se stíhá. A protože většině lidí je přístup k takovým utajeným informacím upřen, těch několik málo, kterým je povolen, získává oproti ostatním jasnou výhodu. To, že si stát může dovolit shromažďovat informace a zároveň je utajovat, pak ještě více prohlubuje asymetrii vzájemných vztahů.
Občanství proto v sobě nese tendenci vzdorovat poručnickému postavení, jež si osobuje stát. Tato snaha postupuje dvěma souvisejícími, nicméně odlišnými směry. Prvním je regionalismus, který státní moc chápe jako protivníka místní samosprávy. Specifičnost lokálních zájmů a problémů se vyděruje jako dostatečný důvod pro samosprávu místních záležitostí a volá se po místních zastupitelských institucích, které by stály obyvatelům dané oblasti blíže a na jejich regionální problémy by reagovaly citlivěji a vstřícněji. Druhým je deteritorializace. V tomto případě se zpochybňuje územní základ státní moci. Prosazují se jiné charakteristiky, které se chápou jako významnější než pouhé místo bydliště. Jako aspekty, které mají větší vliv na celek lidského života, se vyčleňují například etnikum, náboženství a jazyk. Požaduje se právo na autonomii, na oddělenou správu, právo zaměřené proti tlakům centralistické teritoriální moci vynucující si uniformitu.
V důsledku těchto snah existuje mezi státem a jeho příslušníky i za těch nejpříznivějších okolností přinejmenším reziduální napětí a nedůvěra. Stát si proto potřebuje zajistit legitimnost: potřebuje přesvědčit občany, že jsou zde pádné důvody, proč by měli dodržovat jeho nařízení. Musí v občanech vzbudit víru, že vše, co pochází od státních orgánů, si zaslouží být respektováno, a přesvědčení, že jejich příkazy je třeba poslouchat. Cílem legitimizace je tedy rozvíjet bezpodmínečnou loajálnost vůči státu, která je nejlépe zajištěna přináležitostí k „vlasti”. Z bohatství a moci vlasti může mít jednotlivý občan jen prospěch. Do hry zde vstupuje vlastenectví a vodítkem pro jednání se stává láska k vlasti a obecné odhodlání pěstovat její sílu a štěstí. Díky konsensu a disciplíně na tom mohou být všichni občané lépe, protože spolupráce je pro všechny prospěšnější než rozepře.
Žádá-li se vlastenecká poslušnost jménem rozumu, snadno to v nás vyvolá pokušení tento požadavek právě zkoušce rozumu podrobit, protože každá taková argumentace si říká o protiargumenty. Cenu poslušnosti vůči politice, s níž nesouhlasíme, můžeme porovnat se ziskem, který by mohl přinést aktivní odpor. Možná, že zjistíme – nebo alespoň dojdeme k přesvědčení -, že odpor nakonec bude stát méně a bude méně škodlivý než poslušnost. Občanskou neposlušnost nelze jednoduše odmítnout coby nemístné aspirace těch, kdo se dali oklamat, protože se odehrává v těch prostorech, které byly vytvořeny snahou legitimizovat aktivity státu. Tato snaha není nikdy zcela nerozporná a nikdy neustává, a tak jednání v rámci občanské neposlušnosti může působit jako barometr, který udává, kdy už se politika stala příliš opresivní. Tento postřeh zvlášť starostlivě zdůrazňoval Emile Durkheim, když psal o takových věcech, jako je stát, zločin a deviace. Durkheimovým trvalým odkazem je pojetí společnosti jako aktivní umravňující síly, kterou mohou aktivity a politika státu stejně jako ekonomické zájmy podrývat, nebo podporovat.

(In: Zygmunt Bauman, Tim May: Myslet sociologicky. Přel J. Ogrocká. SLON, Praha 2004)

august-1968-2
2. júna 2019

Stanovisko COP k priznaniu statusu „vojnového veterána“ vojakom vyslaných do Československa v auguste 1968

Uznesenie parlamentného okrúhleho stola z 30.5.2019 za účasti zástupcov všetkých politických frakcií Štátnej dumy Ruskej federácie vyzývajúce na priznanie statusu „vojnového veterána“ vojakom vyslaných do Československa v auguste 1968, je ďalším z radu škandálnych pokusov o oživovanie sovietskej falzifikácie okolností invázie vojsk Varšavskej zmluvy
viac >>
Print
19. mája 2019

COP: Politiku na školách môžu mladí využiť vo svoj prospech Vzdelávací systém, predovšetkým stredo- a vysokoškolský, by mal pripraviť študentov kriticky a analyticky myslieť

 Ministerka školstva, vedy, výskumu a športu SR Martina Lubyová na tlačovej konferencií uviedla, že politika do škôl nepatrí, špeciálne v období predvolebných kampaní. Podľa Centra pre otvorenú politiku (COP) je, naopak, kľúčové, aby sa školy pred politikmi nezatvárali. Vzdelávací systém, predovšetkým stredo- a vysokoškolský, by mal pripraviť
viac >>