Zygmunt Bauman, Tim May: Riziková společnost

Vzhledem k problémům, které přinesla transformace společností, tvrdí Ulrich Beck, že dnes žijeme ve „společnosti rizik”. Uvažujeme-li o riziku, uvažujeme o nebezpečí či hrozbě související s tím, co děláme, a dokonce i s tím, co neděláme. Když lidé říkají „to je riskantní krok”, chtějí tím naznačit, že se někdo vystavuje nežádoucí situaci. Ve společnosti rizik však nebezpečí nevyvstává ani tak z toho, co dělá každý člověk zvlášť, jako z toho, že lidské jednání je rozptýlené a nekoordinované. Proto je těžké vypočítat a definovat jeho výsledky a vedlejší účinky, které nás pak mohou překvapit. Jak se s takovou situací vyrovnáváme?
Kdybychom se snažili předejít všem nežádoucím důsledkům, nejspíše by to příliš zvedlo náklady našeho jednání a odsoudilo by nás to k nečinnosti. Riziko přitom není výsledkem neznalosti či nedostatku dovednosti. Ve skutečnosti je tomu naopak, neboť riziko vyplývá ze stále větší snahy být racionální – definovat relevantní věci, které jsou z toho či onoho důvodu právě pokládány za významné, a soustředit se výhradně na ně. Chováme se podle lidového úsloví „proč zouvat boty, když brod je ještě daleko”. Taková moudrost však samozřejmě předpokládá existenci brodu a o tom, co budeme dělat, když žádný brod nenajdeme, nic nevypovídá.
Vezměme si například geneticky modifikované potraviny, tj. plodiny, které byly geneticky upraveny, aby byly odolnější vůči škůdcům a chorobám, aby dávaly větší výnosy nebo měly delší trvanlivost. Podle některých je předností těchto plodin, že mohou zmírňovat chudobu. Ta ale nemusí být otázkou vědeckého pokroku a může souviset s relativní distribucí bohatství mezi Západem a většinou zemí světa, kterým se říká „rozvojové”. Jiní se na základě minulých zkušeností obávají, že bude nutno zaplatit vysokou cenu v podobě nezamýšlených důsledků. Poukazují na vedlejší účinky genové manipulace, na devastaci půdní skladby a na poškození zdraví a zkrácení délky života, které se mohou u spotřebitelů v delší časové perspektivě projevit. Problémem zde tedy není zvyšování produkce, ale spíše distribuce stávajících zdrojů a především to, jak se plodiny pěstují a jaké to má účinky na životní prostředí. Mluvíme o nejistotě v tom smyslu, že neznáme cenu, již budeme za dnešní rozhodnutí platit v budoucnosti, ale názory na krátkodobé, střednědobé či dlouhodobé důsledky dnešního jednání se liší.
V takové situaci se mohou firmy investující do těchto technologií přesunovat jinam nebo diverzifikovat do jiných oblastí, které slibují větší zisky. Jak říká Barbara Adamová, socioložka zabývající se časem, komodifikuje-li se čas, rychlost se stává ekonomickou hodnotou. Proto „čím rychleji se pohybuje zboží ekonomikou, tím lépe; rychlost zvyšuje zisky a pozitivně se odráží v hrubém národním produktu země”. Těkavost informací uvolňuje také pohyb peněz, takže v současnosti se na světových finančních trzích (jak už jsme uvedli) denně obrátí jeden a půl bilionu dolarů. Tyto faktory ovlivňují naše šance na slušný život, zaměstnání, vzdělání a zdravotní péči a také možnosti ochrany životního prostředí.
Zatímco v panoptikonu byla důležitá viditelnost a blízkost, dnes využívaná technika moci obsahuje spíše hrozbu, že se od těch, jejichž chování je třeba řídit, zase vzdálí. Jsou-li například dělníci v nějaké továrně nebo zaměstnanci nějakého úřadu neloajální, neukáznění nebo dožadují-li se lepších podmínek, lze spíše než zvýšení dohledu a prosazení přísnějších pravidel očekávat, že daná organizace uzavře svůj provoz, že bude „demontována” či „rozprodána”. Extrateritorialita globálních mocí tyto organizace neváže k žádnému konkrétnímu místu – vždy jsou připraveny se téměř okamžitě přesunout jinam. O Billu Gatesovi, šéfovi Microsoftu, řekl Richard Sennett, že „jak se zdá, nelpí obsedantně na věcech”. Svoboda na jedné úrovni však neznamená svobodu na jiné, protože jestliže se „lokálové” pokusí napodobit „globály“, záhy, jak upozorňuje Sennett, zjistí, že tytéž „povahové rysy, které plodí spontánnost, jsou pro člověka, který pracuje na nižší úrovni pružného systému, tím sebedestruktivnější, čím níže se nachází“.
Globalizace se chápe jako proces, který nikdo neřídí. Často se v tom spatřuje ospravedlnění nečinnosti ve vztahu k silám, které jsou pokládaný za abstraktní a zdrcující. Vládní politika může jejich účinky svým odporem mírnit, rozptylovat a kompenzovat, nebo je může svou pasivitou a lhostejností reprodukovat. Na individuální úrovni se globalizace různou měrou dotýká nás všech, protože všichni prožíváme úzkost a obavy, když dobře nerozumíme tomu, co se děje, a když neumíme ovlivnit směr, jímž se věci kolem nás vyvíjejí. To, co by mohlo kontrolovat její nejhorší účinky, leží oproti tomu mimo možnosti jednotlivců, skupin i národních států. Má-li být tento stav věcí možno nějak ovlivňovat, je třeba, aby si ti, kdo z něho mají prospěch, uvědomili, že je to jen díky tomu, že jiní jsou z jeho výhod vyloučeni.
V souvislosti s rizikem je třeba posoudit ještě jiný problém. Máme nějakou představu o tom, jak by se měly uspokojovat naše potřeby, i když prostředky k takovému uspokojování nejsou distribuovány rovnoměrně. Potřeba neutralizace či redukce rizik je však jiné povahy. Je tomu tak proto, že tato rizika nevidíme a neslyšíme přicházet a že si je nemusíme plně uvědomovat. Nevnímáme bezprostředně – nevidíme, neslyšíme, nehmatáme a necítíme – stoupající podíl kysličníku uhličitého ve vzduchu, který dýcháme, ani pomalé, nicméně vytrvalé oteplování planety, ani chemické látky, které užíváme ke krmení zvířat, jejichž maso jíme, a které mohou podlomit schopnost našeho imunitního systému bránit se infekci.
Bez „odborníků” bychom možná o těchto rizicích nevěděli. Tito lidé vystupují v médiích a svět a situace, v nichž se nacházíme, vykládají způsobem, který přesahuje naše omezené znalosti a zkušenosti. Když nás informují o životním prostředí, stravovacích návycích a věcech, jimž bychom se měli vyhýbat, nezbývá nám, než jim důvěřovat. Protože jejich rady si nemáme jak ověřit na vlastní zkušenosti – přinejmenším než bude pozdě uvědomit si svou chybu -, stále je tu možnost, že se ve svých interpretacích mýlí. Riziko pak lze, jak říká Ulrich Beck, „oddiskutovat“ a zpochybnit jeho existenci, a tedy i odmítnout nutnost začít konečně jednat. Takové reakce jsou běžné. Podporuje je přesvědčení o jakémsi spiknutí, v němž jsou ti, kteří nás mají chránit, ve skutečnosti mluvčími těch, kdo nám škodí.
Nad globálními důsledky technického vývoje se zamýšlí i německo-americký filosof etiky Hans Jonas. Přestože naše jednání začalo ovlivňovat lidi, kteří žijí ve vzdálených končinách zeměkoule a o nichž toho mnoho nevíme, své morální postoje jsme tomu nepřizpůsobili. Jak často jen mluvíme o tom, že na nějaké události nemáme žádný vliv. Taková situace vyvolává otázky, zda je myslitelná nějaká globální etika, která by zároveň respektovala a ctila rozdíly mezi lidmi. Bez takové etiky však nelze globální síly podřídit našim potřebám; budou mít volné pole působnosti, což s sebou ponese rozmanité důsledky. Bez takové etiky nebudou mít lidé jako celek morální odpovědnost za jiné. Jak to ale vyjádřil německý filosof Karl-Otto Apel, na nás záleží, jak budou utvářeny a přetvářeny instituce, a to i „ty, které napomáhají sociálnímu přijetí morálky”.
I kdybychom měli deklaraci morálních povinností podobnou deklaraci lidských práv OSN, bez velké změny ve vnímání by nebyla účinná. Většina lidí nevidí za hranice svého bezprostředního okolí, a tak se pochopitelně zaměřuje na věci, události a lidi blízko svého domova. Vágní pocity ohrožení lze spojit s viditelnými, hmatatelnými věcmi v jejich dosahu. Často se nám zdá, že jsme vůči vzdáleným, mlhavým a snad i iluzorním cílům pouhými osamocenými jednotlivci a nemůžeme udělat mnoho pro to, abychom je zasáhli. Lokálně se oproti tomu můžeme spojit v hlídku angažovaných a aktivních občanů, kteří se zaměřují na ty, kdo ohrožují náš způsob života. K ochraně lokálního prostoru lze instalovat průmyslové televizní kamery, poplašná zařízení, mříže na okna a bezpečnostní světla. Vysvětlení, která se snaží porozumět těmto trendům z nadhledu, lze pominout jako irelevantní a dokonce neodpovědná.
Účinky globalizace to však neodstraní a globálně navozená nejistota si pak může najít ventil v posedlosti lokální bezpečností.
Možná se tak chytáme do pasti, před níž nás varoval Ulrich Beck. Možná zdroj nebezpečí hledáme na špatném místě. Lokálně podložená starost o bezpečí prohlubuje rozdíly mezi lidmi – rozdíly, jež vedou k nedorozumění a k bagatelizaci důsledků, jež má naše jednání pro jiné, kteří jsou našemu světu vzdáleni. Ti, kdo si mohou snadno dovolit chránit svůj majetek, jsou zároveň těmi, kdo mají co chránit, kdo mají něco, po čem jiní touží, ale nemají na to prostředky. Morálně vzato pak odstup mezi lidmi umožňuje přehlížet, jaké důsledky má jejich jednání pro jiné.
To představuje jen jeden soubor důsledků globalizace – ta je však nejen hrozbou, ale také velkou příležitostí. Karl-Otto Apel tvrdí, že kdybychom využili svůj rozum a vůli, mohli bychom uvést v život skutečně globální společnost, která se bude snažit pojmout všechny, bude respektovat rozdíly a vážně se pokusí vykořenit války. Falešné výklady a vzájemné svalování viny za rizika nám mohou zabránit jednat a dále nás rozdělovat, takže problémy se ještě zhorší, místo aby se řešily. Právě proto je tak důležité „myslet sociologicky”. Sociologie nemůže napravit nedostatky světa, ale může nám pomoci je plněji pochopit, a to by nám mělo umožnit působit na ně tak, aby se zlepšila lidská situace. Ve věku globalizace potřebujeme poznatky, které nám může poskytnout sociologie, více než kdy dříve. Vždyť porozumíme-li dnes sobě, budeme moci ovlivňovat současné podmínky a vztahy, což je předpokladem naděje na utváření budoucnosti.

(In: Zygmunt Bauman, Tim May: Myslet sociologicky. Přel J. Ogrocká. SLON, Praha 2004)